Všichni jednou budeme staří a bezmocní
Jednou za čas se v našich sdělovacích prostředcích (převážně v televizi) objeví zpráva o tom, že nějaký vykuk opět okradl důvěřivého důchodce. Nejspíš bych tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Včera jsem si ale na on-line diskusi přečetl jeden příspěvek ke zprávě o rozhodnutí vlády, týkající se úpravy důchodů od 1. 1. 2009. Ten mladý člověk (možná se mýlím, ale spíš ne) se vyjádřil v tom smyslu, že on by důchodcům na.ral!
Když mají málo, tak ať táhnou něco dělat! A když mají nějaké peníze našetřené, tak jsou zase tak blbí, že si je nechají ukrást!
Chtěl jsem na ten příspěvek reagovat, ale jiný diskutující mne předešel. Napsal skoro přesně to, co jsem chtěl vyjádřit já. Vysloužil si za to pár sprostých slov a označení „socka.“ Nepřekvapilo mne to, mám s těmito „diskutéry“ vlastní zkušenost. Co mne ale přímo děsí, je ten obrovský nárůst lhostejnosti, netolerance a nenávisti v této společnosti! Obávám se, že na to doplácejí nejvíc právě ti staří a bezmocní. Není jistě náhoda, že ti, co si říkají „my, politici,“ nikdy nezapomenou zdůraznit, že právě staří spoluobčané spotřebovávají nejvíc peněz ze státního rozpočtu. „Dědeček, babička, ujídaj´nám chlebíčka!“ – tak tohle heslo by si naše vláda mohla dát na svůj vývěsní štít.
Tito naši staří spoluobčané mají tu smůlu, že většinu svého života prožili v době „nesvobody.“ Možná stáli občas frontu na banány a další nedostatkové zboží. Naproti tomu se nemuseli bát, že je někdo okrade za bílého dne přímo na ulici. Dneska jsou bezradní, protože se nedokázali přizpůsobit. Neumí se vyrovnat se skutečností, že tato společnost uznává jen právo silnějšího. Co je jim platné, že na lidská práva máme dokonce ministerstvo! Jako výsměch potom vypadá rada policejního mluvčího, který těmto lidem doporučuje, ať si pořídí bezpečnostní zámek, nikomu neotvírají a pokud možno nevycházejí ven! Takže mají zřejmě dožít v dobrovolném domácím vězení. Ale tohle přece není řešení!
O tomto problému zde píši proto, že sám nemám možnost tenhle stav jakkoliv změnit. Obracel jsem se na naše politiky, ale většinu z nich to, co trápí občany, prostě nezajímá. A ti, kteří reagovali, napsali něco v tom smyslu, že už „činí příslušné kroky“ a že „je nutné, je potřebné a mělo by se.“ Tak těchto blábolů jsem si užil za čtyřicet let „bolševíka“ až dost a jsem na ně alergický. To jen na vysvětlenou pro ty, kteří se mi už chystají vynadat za to, že se pletu do toho, po čem mi nic není. A všem těm dnešním mladým, zdravým a úspěšným bych chtěl připomenout: Také vy jednou budete staří, nemocní, bezmocní a budete odkázáni na pomoc druhých. Nezapomínejte na to!
A ještě drobná poznámka. Na on-line diskusích jsem byl opakovaně označován nálepkou „socka.“ Zeptal jsem se tedy, co si pod tímto pojmem mám představit. Dostalo se mi vysvětlení, že „socka“ je každý, kdo má měsíční příjem menší, než kolik je dnes průměrná mzda. Takže podle této definice by skoro osmdesát procent občanů této země byly „socky!“ Trochu smutný výsledek téměř osmnácti let budování kapitalismu v této zemi, nemyslíte?
Nejsem odborník na mezilidské vztahy a nemám patent na rozum. Jsem už také důchodce a mohu tedy porovnávat. Všem, kteří budou reagovat slušně a bez invektiv, předem děkuji.
Václav Dočekal
