Soumrak rozumu
Soumrak rozumu. Kam až se chceme propadnout?
Vyjádřil jste se kriticky, že vás zklamal televizní pořad nazvaný »Soumrak rozumu«, který moderoval Václav Moravec (Fokus Václava Moravce, 27. 12. 2020). Proč?
Ano, bylo mi z toho smutno. Těšil jsem se totiž, že tak výstižný titul zohlední dojmy, které sdílejí mnozí z nás. Propad oduševnělého řízení společnosti; že řekne něco k nebezpečnému směřování naší lidské pohodlnosti. Že tam uslyším nějaká zamyšlení, jak z té bryndy ven. Tolik jsem se na to těšil! Znáte to, člověk nejvíce touží po myšlenkovém souzvuku s druhými. Čekal jsem tedy postřehy k vulgarizaci naší společnosti, trochu pláče nad zanedbaným školstvím a výchovou, trochu kritiky šikany ve školách, trochu kritiky nových nešvarů ve vědě.
V Lidových novinách byl nedávno na titulní straně článek »Šikana na školách kvete i v době distanční výuky«. Jistě, právě kvůli soumraku rozumu. Nenapadne nikoho, že je zapotřebí proti tomu něco udělat? Nestálo by za to pohovořit si o knize Benjamina Kurase Jak zabít civilizaci, nebo o jiné z jeho mnoha – například Soumrak bílého muže? Nebylo by rozumné říci si o knize Douglase Murraye The strange death of Europe? Věnovat chvíli myšlenkám, které jsou smutně hrozivé?
Ve zmíněném pořadu o podstatné myšlenky nikdo ani nezavadil. Dověděl jsem se, že se tu bojuje s koronavirem, což ví každý již prakticky rok, a také jakých úžasných úspěchů dosahuje náš vědecký výzkum - což naopak z lidí ve výzkumu postřehl jen málokdo. Takže zřejmě soumrak rozumu nikoho netrápí a můžeme si užívat v samolibé lhostejnosti povšechný samospád dále.
V pořadech moderátora Moravce jde vždy jen o ten úhel pohledu, který se dramaturgii hodí. V těchto pořadech nikdy není pokryt celý názorový rejstřík. Bohužel, děje se to na veřejnoprávní televizi. V čem tedy vy vidíte význam tématu »Soumrak rozumu« a proč je rozebírat?
Vzpomeňme na doby, kdy školy nejen vzdělávaly, ale také vychovávaly. Dbaly na slušnost ve vyjadřování a ve vzájemném chování. Vedly děti k ideálům tolerance, pomoci slabšímu, pomoci rodičům, respektu ke starým lidem. S otesáním jalových klackovitostí se děti učily úctě k učitelům. Následná společnost dospělých pak respektovala ideály, zejména křesťanské, při vytváření elegantních uměleckých děl a staveb, při invenci pro koncertní a divadelní skvosty; povznášela mysl ke šlechetným činům a vlasteneckým úspěchům. Moudří lidé s ideály stáli na špici tohoto snažení. Lhát, krást, mluvit sprostě nebo podvádět se pokládalo za vadu charakteru a společnost usilovala o svou vyšší civilizaci. Takt, zdvořilost a čest byly výdobytkem kulturní společnosti. Tento trend se s dosažením významného blahobytu obrací nyní směrem opačným a směřuje, jak řekl výstižně pan prezident, k anticivilizaci.
Klíčovou sférou pro určení charakteru národa je výchova ve školách. Tam může stát, při dobré vůli, ovlivnit morálku a společenskou úroveň své nové generace. Častou námitku, že přísnou výchovu povýšení rodiče (v roli sponzorů škol?! – nejtypičtější strašák!) neumožní, protože se budou vzpouzet proti zavedení trestů do škol, lze velmi dobře státní doktrínou rozptýlit. Dá-li se učitelům do rukou opět řídící vliv a suverenita, budou si sami žáci později takové výchovy vážit.
Když před 60 lety poukázal americký spisovatel Evan Hunter ve své knize »Džungle před tabulí« na neúnosné drzosti žáků, měl k tomu dosti podobných důvodů, jaké má i dnešní škola u nás. Povznesená a samolibá americká společnost z toho nezachytila žádný naléhavý signál, a proto se dnes zmítá v pouličním řádění zběsilých band; oficiální akce, jako je předání prezidentského úřadu, musí v zadrátovaných klecích hlídat 25 000 policistů. Opravdový ráj svobody a demokracie, jak někteří lidé s dlouhým vedením nadále hulákají!
A míníte oním trendem k anticivilizaci společnost v naší zemi, nebo společnost širší?
Jednak společnost evropskou, jednak severoamerickou a v menší míře i naši. Celá blahobytná rozbředlost západní civilizace způsobuje netečnost k nastupující dekadenci. Tím myslím rezignaci na vyšší cíle, ztrátu studu a vyžívání se v pohodlí rozmařilosti. Zahálka, hyzdění vlastního zjevu a oblečení jsou toho součástí.
Filosofové padesátých let uvažovali o vývoji »postmaterialistické společnosti«. Šlo o vizi národů, které dosáhly takového blahobytu, že je věcné statky již přestaly přitahovat a bylo zřejmé, že obvyklé soutěže »kdo má lepší kožich«, »kdo jezdí lepším autem« či »kdo zakoupil dražší obraz« je opustí. Ti filosofové očekávali, že aktivita takto bohatých společností se přelije v pomoc druhým, tedy misionářství v chudých zemích a v altruismus. Na nebezpečí degradace ideálů nepomysleli. Také nečekali, že v rámci vzývání osobní svobody se vytratí disciplinovaná výchova.
Naše republika je v tom blahobytu o 10–20 let pozadu za Západem, ale konzumní jalovost již s námi také cloumá na plné obrátky. Když jsem sledoval reklamní šoty v americké televizi na začátku devadesátých let, byli jsme u nás ještě dosti příčetní. Proto mě děsilo, co si to tam vzájemně způsobují za utrpení. Kdo je vystaven značnou část dne bombardování reklamní tezí, že smyslem úsilí je zachytit, kde zlevnili toaletní papír, nebo letět pro petržel do hypermarketu jen proto, že »tam myslí na naše zdraví«, se po pár letech spolehlivě a neodvratně dočká slabomyslnosti. Lidé se odnaučí rozeznávat lež reklam, které jim podstrkují vše »za pouhých 299 Kč«. V takovém výrazu je lež dvojí. Je to ve skutečnosti za 300 Kč, a to bez pouhých (to si rozhoduje každý sám). Blafování je čirý podvod přetvařujícího se prodejce. Tím více hlášky typu »ušetříte 30 %«, většinou bez udání původní ceny, kterou má zákazník nepostřehnout jako svůj výdaj za něco, co vůbec nehledal. Smysl výroby přešel z původního uspokojování potřeby do útoku na vnucení zboží lidem, kteří nic nesháněli.
Nakolik znám dějiny, tak ty jsou dějinami válek, jak pravil klasik. V kterých obdobích národy usilovaly poctivě o pokrok? Však vždy šlo o dobývání, války, geopolitiku, byznys, ovládání, zajištění zdrojů...
Zajisté! Vždy záleží na tom, s jakou mírou buranství postupují vůdci společnosti ke svým egoistickým násilím. Vzpomeňte jen na Berthu Suttnerovou, jak se snažila předcházet zbrojním konfliktům před první světovou válkou. Vzpomeňte na pacifistické snahy Alberta Einsteina ve třicátých letech. Evropa již měla řadu mírotvorných organizací a přece zase dali burani přednost Hitlerovi. Když řvali rekruti, hrnoucí se do první světové války své nadšené »hurá na nepřítele«, koledovali si o osobní masakr stejně tak jako němečtí vojáci, hrnoucí se do svých sadistických úkolů ve východní Evropě v druhé válce.
Současné evropské trendy projevují však patologii spíše opačnou. Likvidací kázně, rezignací na ideály krásy, síly a bezpečí dopustit rozvrat těžce vybudovaných civilizačních hodnot naší jedinečné Evropy.
Navzdory mezinárodním organizacím a jisté míře přerozdělování se nedaří sevřít ony pověstné nůžky: bohaté státy žijí čím dále větším konzumem a chudé chudnou, nemají vodu, potraviny – a proto se také jejich obyvatelé dávají na pochod, aby si také vzali trochu konzumu bohatých zemích. V rámci kapitalistického zřízení není vůle více přerozdělovat, neb byznys nadnárodních korporací je holt byznys a soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Co vy na to?
Zavilá nechuť rozdělit se o produkty bohaté společnosti ve slušné proporci s chudšími – rozuměj méně vychytralými - je vlastní kapitalistickému egoismu všude. V USA například v roce 1928 konzumovalo 1 % nejbohatších lidí 23,9 % všech národních příjmů. Po hospodářské krizi tlak prostých lidí docílil do konce sedmdesátých let snížení této disproporce na 8-9 %. Manipulace vůdčích egoistů však toto smíření opět brzy zmařily a nestoudné rozdíly opět vyšplhaly zpátky. V roce 2007 již zase 1 % nejbohatších Američanů shráblo 23,5 % celostátních příjmů. Když pak do toho zasáhne pandemie, konečně chudí lidé procitnou ze svého ponížení a pak hoří ulice! Samozřejmě, že nechuť politických vůdců debatovat o spravedlnosti režimu znechucuje lidi k rezignaci i na ostatní hodnoty ušlechtilého života.
Uvedl jste, že se o 10-20 let zpožďujeme za Západem a napodobujeme západní styl života...
Přesně tak, se zpožděním pár let se řítíme vstříc dekadentní bezuzdnosti, aniž by se významná část společnosti pohoršovala. Když lidé lamentují, jak sprostě mluví naše mládež, uzavírají to povzdechem »ještě štěstí, že už se těch konců nedožiji«. Blahobyt teče plným proudem, bary byly donedávna plné; o epidemii se nechci dnes vyjadřovat, to je pouze epizodický jev.
Nebezpečí vidím v trendech. Evropa je unavená a změklá. Když toto vidí hladoví a utrápení migranti, zvedá se jim žaludek. Přišli žízniví ze svých pouští a v Evropě nacházejí znuděné mladíky, povalující se mezi barem a drogovými doupaty. Divíte se, že je sytí nenávist? Když existenční závist, kombinovaná s pohoršením nad morálkou, se umocní ještě vzpomínkou na koloniální vykořisťování, tak je malér na dosah.
Jenže Češi toužili, aby měli západní styl života. Do konzumu, který je vlastní kapitalismu, zabředla velká část naší společnosti, ale současně mnoho lidí se jí již vzpíná. Jsou to například i ti, kteří usilují o trvale udržitelný život. Takže nejsou všichni milovníky konzumu. Nemyslíte?
Zaplaťpánbu za ty, co se vzpírají! Snad právě pro ně tady diskutujeme. Aby se osmělili a přemýšleli, jak tu dekadenci zastavit. Jak docílit, aby to ministři školství začali chápat, aby se jim zželelo slabších dětí, které jsou ve škole šikanovány/bity od rabiátů nekorigovaných dostatečně silnými učiteli.
Vy tedy rozumíte chování některých imigrantů přicházejících do Evropy nebo jejich potomkům? Tím, jak se někteří nechávají zradikalizovat islamisty, vyjadřují odpor k současné euro-americké mainstreamové kultuře a životnímu stylu, který považují za dekadentní.
Bohužel ano. Samozřejmě první logickou emocí příchozích by měla být vděčnost za to, že byli přijati a většinou dosti dobře existenčně zaopatřeni. Jinou otázkou je však splynutí se společností. A to je to, co Evropa zásadně zanedbává. Slyšela jste, že by se za těch pět let od začátku migrační krize vynořila z EU nějaká užitečná myšlenka? Stále jen kvóty, distribuce příchozích, pod taktovkou Bruselu.
Ve skutečnosti však jde o nastolení pravidel slušného soužití. Tedy migrant musí být informován, jaká pravidla slušnosti zde bez výjimky platí a jak rychle bude vyexpedován, pokud je překročí. Dále musí samozřejmě projít kurzem vzdělání, místní řeči a pracovního zařazení, s přirozenou výstrahou, že nebude vytvářet monolitická ghetta či vymýšlet strategie k podrobení místního obyvatelstva a legislativy. Podala některá městská samospráva nebo státní aparát přehled, jak se migrační masy podrobují místním normám chování a pracovitosti? Ani pět let jim nestačí na vzpamatování. Dělat ze sebe šašky a nechávat si znásilňovat dívky, či demolovat vánoční stromy na náměstích a v obchodních domech je hrubé porušení zodpovědnosti politiků.
Druhou složkou vzájemné tolerance má ovšem také být respektování vzájemné důstojnosti. Produkuje-li redakce Charlie Hebdo sprosté karikatury, které urážejí náboženské cítění druhých, má být včas zpacifikována místní pařížskou samosprávou. Místo toho jejich humor v nemravných obrázcích bezbřehých urážek pro muslimy i křesťany plodil jen hihňání publika, až si ti vtipálkové vykoledovali vystřílení redakce od Arabů. Ani toto poučení nepřijala francouzská veřejnost jako memento, že by měli v provokacích polevit; naopak, uspořádali si výstavu téhož karikaturisty (posmrtnou) na pařížské radnici. Prý, aby dokázali svobodu projevu v tzv. demokratické společnosti. Co je slušnost a co je neomezená zhýralost, si obě strany dále nechtěly ujasnit, takže opět další lidé zaplatili životem.
Stejně tak zaplatí další a další životy lhostejnost společnosti k prodeji zbraní.
Měla by se naše společnost nad těmito otázkami zamýšlet, rozvinout k nim širší diskusi?
To je to hlavní, k čemu jsem doufal, že již zmíněný televizní pořad Fokus Václava Moravce bude mířit. Vyžívat se v sebechvále a stále se vyhýbat zmínce o našich závadách, je cesta do hrobu. Máme zde ojedinělé zodpovědné lidi, kolem nichž by se měli semknout všichni, jimž je úroveň společnosti drahá.
V časopise Téma se nyní objevil velmi záslužný rozhovor s Prof. MUDr. PhDr. Kašparů. Jeho výstižné myšlenky o ztrátě duchovních hodnot kolují na internetových samizdatech již nějaký rok; teď je přijal dokonce oficiální časopis! Bravo! Velký pokrok, že se více lidí může chytit. Prof. Kašparů výstižně popisuje, jak náš propad spočívá v rezignaci na Desatero Božích přikázání. To byl totiž základní kodex lidské slušnosti v minulých stoletích.
Jiným precipitačním jádrem společenského diskurzu by se měl stát Benjamin Kuras, velmi produktivní spisovatel, který si s naším vývojem dělá starost ve Velké Británii. Tam mnohé úkazy evropského trapasu předbíhají a pro mnohé seriózní lidi by mohly být ještě včas impulzem k probuzení. Bohatství Kurasových knih by se mělo stát tématem pro širší televizní debaty. V kapitole »Návrat do dětinství« píše například výstižně ve své knize »Jak zabít civilizaci«, že se »Evropa ráda vidí v roli bodrého staříka, který všechno ví… Do této role měla naději dospět v polovině 20. století. Ve století novém však naopak upadá v senilitu nerozeznatelnou od infantility. Lidská dospělost se má vyznačovat racionalitou a schopností samostatného kritického myšlení«.
Prázdnota myšlenkové produkce se v EU doplňuje nevraživostí k nabádavým připomínkám, jimiž by pozorní lidé chtěli vrátit úctu k životu, ke slušnosti, k rozumu, též oficiálním institucím. Ideologii sebevraždy liberálního Západu však naopak takové instituce, jako zastupitelské orgány, soudy, policie, dokonce i školy, prosazují masově, proti zájmu místních kultur.
Vítaným spojencem pro rozumné úvahy by mohl být i spisovatel Vlastimil Vondruška: »Příliv migrantů není krize, je to výsledek neschopnosti bruselských vládnoucích elit plnit povinnosti, které jako správci Evropy mají. Nikdo dnes nechrání evropské hranice, vedou se jen nekonečné žvásty, že je to třeba udělat. Ať už německá kancléřka stoupence islámu pozvala, či nikoli, nemají tu legitimně co dělat a překročení našich hranic je trestný čin.«
Pan doktor Kašparů je členem Rady ČT, takže by mohl ze své pozice inspirovat mainstreamovou televizi, jež ovlivňuje široké masy. Škoda, že se mu toto duchovní inspirování, podle mého, nedaří.
Že je členem Rady ČT, se tedy dovídám nově a s velkou radostí. Takovým lidem je třeba zbožně naslouchat. Ti nás mohou zachránit před zvrhlostmi společnosti. Přebujelý blahobyt disponuje národy k morbidním tématům, jako jsou např. genderové trendy. Na amerických univerzitách proběhly již vážné diskuse, zda je vysokoškolský učitel povinen oslovovat studenta ve středním rodě, pokud na tom student trvá. Právníci se vyjadřují, zda k tomu lze učitele donutit, když odmítá tázat se »nastudovalo jste již, kolego, poslední kapitolu o srdečních operacích?«
Morbidním úkazem je v americkém studentském kampusu též vývěska »Fuck yourself! Navštivte kurz onanie, který cílí ke snížení sexuálního násilí na vysoké škole!« Proti psychopatům je třeba se bránit. Také např. nepodporováním trapného producírování floutků a zahalečů v hrdých městských průvodech.
Jste také vědcem. Vidíte nějaké nešvary i ve vědě?
Abych byl vědcem, by byla milá nadsázka. Vědecký výzkum nelze dobře kombinovat s činnostmi, jako je výuka, rutinní medicína, nebo vedení pracoviště. Alespoň ne v prostředí, které nemá finanční sílu zajistit pomocníky, sekretářky a spolupracovníky.
Nešvary ve vědě se hodně zračí mimo jiné v současném rozvoji »predátorských časopisů«, které se nabízejí »vědeckým« institucím jako nosiče bezcenných publikací. Jsou jich již tisíce. Ti pseudovědci, kteří nemohou docílit publikace (tolik požadované univerzitou) v důstojném zahraničním časopise, dostávají za poplatek (1000–3000 dolarů) nabídku přijetí výsledků svého výzkumu do periodika, které těžko kdo bude číst. Povinnost (úspěšnost) »vědce« je tak potvrzena a grantové finance vybrakovány na něco, kam nepatřily. Jak »vědci«, tak univerzity se s tím vezou.
Závěrem bych řekl tolik:
Společnost si svou chorobnou soutěživostí způsobuje soustavnou neurózu a zbytečný stres. Doba, vyzbrojená luxusní strojovou výrobou, dokáže uvolnit pro lidi tolik soukromého času, že jsou splněny všechny předpoklady pro život v relaxované rovnováze mezi pracovním úsilím a bohatým osobním životem. To je však odepřeno společnostem, které nepustí ke slovu svědomité a odpovědné lidi, kteří by hrabivou posedlost a vulgarizaci zastavili. Údělem takových populací je pak chronický psychosociální stres, který, jak výstižně napsal Prim. MUDr. F. Koukolík, DrSc., »je způsoben sociální nejistotou, narušením vztahů mezi rodiči a dětmi, školní a pracovní šikanou, růstem korupce, zvyšující se zadlužeností, obtížnou vymahatelností práva, činností narkomafie, rozporem mezi debilizující propagandou a realitou, též masivním zbrojením, tudíž životem v postpravdivém a postfaktickém světě«.
Osobností, které by nám z této patálie mohly pomoci, máme přece jen ještě slušnou řádku.
Monika HOŘENÍ
