Když se zahalují...
Když se zahalují a bourají sochy – Václav Klaus ml.
Řeknu to rovnou, nesouhlasím ani s přímým vandalstvím (ničení soch),
ani s politickým vandalstvím.
Sochy jsou symboly. Sochy, které stojí desítky let, jsou odkazem naší
historie. Socha Ivana Koněva není oslavou konkrétní osoby, je především
oslavou vítězů 2. světové války a osvobození Československa. Je poctou
desítkám tisíc padlých. Desítkám tisíc prostých vojáků. Jen při závěrečném
postupu v květnových dnech padlo skoro 700 vojáků Rudé armády.
Nejsem historik, byť rád čtu životopisy. Milujeme generála Pattona
(osvoboditele Plzně), byť mu několikrát hrozil polní soud za jeho prudkou
povahu. Napadal v nemocnicích domnělé simulanty a Eisenhower ho (po jednom
z těchto incidentů) v roce 1943 na deset měsíců zbavil velení. Na Sicílii v
Acate Pattonovi vojáci zmasakrovali 72 italských zajatců a měl z toho velký
konflikt s generálem Bradleym. Ale to je přece úplně jedno. Máme Pattona
rádi – je symbolem vítězství nad nacismem, jeho socha není oslavou pruďase
Pattona, ale amerických vojáků – vítězů nad fašismem – a on byl jejich
velitel. Byl to výborný voják.
Koněv spolu s Žukovem byli oba ve Stalinově nemilosti – jakožto populární
maršálové a vítězní vojáci. Odvolaní a znovu ve vyšších funkcích až po
Stalinově smrti. Koněv předsedal soudu s vrahem a šéfem NKVD Berijou – jeden
z okamžiků, kdy odstartovalo Chruščovovo uvolnění režimu. Lze se dočíst i
to, že během invaze 1968 byl Koněv v penzi a roku 1970 odmítl dojet si od
Husáka převzít titul Hrdina ČSSR.
Ano, taky velel vojskům, která potlačila maďarské povstání. Asi to pro něj
nebylo z vojenského pohledu náročné, když přežil masakr u Vjazmy (1941),
zúčastnil se protiofenzívy u Moskvy 1941–42, krvavé kurské bitvy. Jako u
každého jiného smrtelníka jeho statečnost, krutost, dobré činy i ty špatné
zhodnotí někdo spravedlivější.
Jen na jedno bych se zeptal těch dnešních novodobých historiků. Když vězni v
Osvětimi slyšeli v lednu 1945 Koněvovo dělostřelectvo, přáli si, ať Koněvovy
jednotky postupují rychle, nebo by bývali byli radši, aby se obrátily
nazpátek a nemíchaly se do německých záležitostí?
Když Koněv zahájil útok na Berlín – bylo to dobře, nebo špatně? Vaši a moji
prarodiče a praprarodiče – vítali v květnu 1945 Koněva, nebo jim vyhovoval
K. H. Frank?
Asi víme, kde je pravda a kdo stál na straně dobra během zničující války,
že?
Vědí to i ničitelé soch. Jenže jako mnohokrát v minulosti, dnes nejde o
minulost. Jde o současnou českou politiku. Možnost beztrestně urážet všechny
lidi nepapouškující vládnoucí mantry. Když obdivujete Trumpa a Johnsona a
kritizujete čím dál bizarnější politbyro eurosojuzu – tak jste „proruskej“.
Vlastně se to hodí vždycky a místo všech argumentů.
Tak to řeknu taky rovnou. Václav Havel a Boris Jelcin podepsali v roce 1993
smlouvu o přátelských vztazích mezi ČR a Ruskem. Dosud platí. (Mimo jiné se
v ní zavazujeme k péči o vojenské hroby a pomníky.) A já patřím k těm, a je
nás v parlamentu i ve veřejnosti většina, kteří si nepřejí tuto smlouvu
ničit a eskalovat konfrontace. Není to v zájmu naší země.
Diskuse se okolo toho ještě povedou, ale ničitelé soch (jako vždy v
historii) vyhrávají nad těmi uvážlivými. Pro Rusy se svými miliony mrtvých a
obrovskou hrdostí na statečnost svých dědů – je útok na sochu oslavující
hrdinu 2. světové války podobný, jako by nám někdo rozkopal Husův dům v
Kostnici, protože to byl kacíř (z pohledu bavorských katolíků). Brali bychom
to jako zbytečný útok na něco z dávné historie, nenávistný akt.
Václav Klaus ml.
Ti kašpaři z Prahy 6 jsou ale na to ještě pyšní.
